Menu

Knabstrupský kůň: Historie

Skvrnité koně znal už Starý svět, jejich kresby vytvořené kromaňonskými lovci lze nalézt na stěnách jeskyní dnešní jižní Francie (Lascaux) a také Španělska (Altamira), již z doby 15 000 - 10 000 let před našim letopočtem. Kůň byl domestikován zhruba 3500 let před našim letopočtem v asijských stepích a z oblasti bývalé Persie zvané Ferghana pochází historicky první dochovaný záznam o cílené produkci skvrnitých koní. Není proto divu, že již domestikovaní skvrnití koně přišli do Evropy právě z Asie zhruba 1000 - 800 let před našim letopočtem, jak dokazují malby na stěnách etruských hrobek. Skrvnité koně používal ve své armádě i perský král Xerxes při dobývání Řecka a skvrnité koně znal i Egypt, z doby 1500 - 1000 let před našim letopočtem se dochovaly artefakty s motivy těchto koní.

Do Dánska se skrvnití koně dostali ze Španělska, kam přišli jako královský dar z Polska, kam doputovali právě z Asie. Ze Španělska se plavili i s kolonizátory do Ameriky, kde se dostali do rukou Indiánů a ti formovali vlastní skvrnité plemeno koní – Appaloosa. Dnes, ačkoli knabstrupper s appaloosou sdílí stejný gen pro své výjimečné zbarvení, exteriérově a charakterově jde o naprosto dvě odlišná plemena.

 


Dánové byli nejen zdatní mořeplavci, ale také vynikali svým jezdeckým uměním a díky své výborně vycvičené kavalerii vyhráli např. známou bitvu u Hastingsu (1066). Historie skvrnitě zbarvených koní v Dánsku sahá hluboko do 14. století, jak vidíme na nástěnné malbě z kostela Skibby, kde jsou zachyceni tři princové jedoucí na skvrnitých koních. Freska pochází ze známého zobrazení nazvaného Memento Mori, méně známý je ovšem obraz také z tohoto kostela "De Tre Ridende Konger", kde se nám ze 3 králů dochoval na stěně už pouze jeden, také ale na skvrnitém koni.


V roce 1536 po reformaci zakládá Frederik II. královský hřebčín ve Frederiksborgu, který se pak stává, především díky jeho synovi Christianovi IV., na mnoho let chovatelsky významným střediskem pro celou Evropu. Tygrovaní koně z tohoto hřebčína zbobí stáje Ludvíka XIV, pár white born koní nesmí chybět ani v kočáru ruského cara. Šestnácté a sedmnácté století bylo rozmachem chovu „tygrů“ vůbec, a to nejenom v Dánsku, takto zbarvení koně byli doménou královských dvorů a šlechty a často zosobňovali dekadenci, rozmar a pýchu. Díky španělsko-habsburské větvi se "tygři" dostali i do Rakouska, zvláště pak v arcibiskupském salzburském hřebčíně si arcibiskup potrpěl na hřebce tohoto zbarvení. Skvrnité koně ale hojně využívala i španělská vysoká jezdecká škola ve Vídni, v Lipizze stáli dánští plemeníci, jako např. zakladatel známé lipické linie - hřebec Pluto (white born, zakoupený roku 1777 ve frederiksborgském hřebčíně).

 

K roku 1684 se váže sázka mezi anglickým ambasadorem na dánském dvoře s baronem Haxthausenem o pokoření vzdálenosti Kodaň - Hillerod (35 km) za méně než 45 minut. Anglický ambasador to pokládal za dobrý vtip a prohlásil, že dánský kůň se výkonnostně nemůže zdaleka rovnat koním anglickým. Baron Haxthausen oponoval, vsadil 1000 dukátů a na důkaz svého tvrzení nechal běžet tygrovaného hřebce jménem Coureur. Ten sice rekord pokořil, vzálenost 35 km uběhl za 42 minut, ale po doběhu zemřel. Královská rodina a mnoho měst tomuto závodu přihlíželo, a i díky tomu, jako projev jakéhosi uznání, nechali tohoto hřebce vycpat a je jedním z prvních vycpaných koní na světě vůbec. Do roku 1973 byl k vidění ve frederiksborgských stájových expozicích, poté byl přemístěn do muzea jezdectví v Christianborgu.

V roce 1671 byla v Dánsku zřízena Tigerhestene, kde se chovali skvrnití koně, tehdy nazývaní právě tygři. Roku 1750 byla na svém vrcholu a pak kolem roku 1790 zanikla, zřejmě právě kvůli neznalosti genetiky. V chovu se totiž využívali i bělouši (vybělující bělouši, nikoli white born = bíle narození koně, kteří jsou jedním ze zbarvení knabstruppera), a to vedlo k zániku Tigerhestene, protože s postupným vybělováním a působením G-genu se ve stádě ztratily i tolik ceněné "puntíky". V roce 1683 přichází do královských stájí ve Frederiksborgu hřebec Superbe, který se pak stává zakladelem chovu dnešních knabstrupperů, a to díky klisně Flaebe. Tato skrvrnitá klisna, společně se Superbovými potomky, roku 1812 tuto barvu do chovu dánských koní opět vrátila, i když ne už přímo do královských stájí, ale na panství Knabstrup (dánsky Knabstrupgaard), který je s chovem knabstrupperů neodmyslitelně spjatý a dal jim i své jméno.

 

Roku 1750 vznikla slavná jezdecká socha krále Frederika V., která stojí v Amalienborgu (dánském královském paláci) a která je považovaná za model jezdeckého koně té doby a někdy dokonce za model knabstruppera vůbec. Ve skutečnosti modelem bylo použito několik koní, z nichž jen jeden byl tygr - hřebec Campangard, ke studii a výsledné soše stálo modelem celkem 6 frederiksborských hřebců z královských stájí. Socha v Amalienborgu je velice známá, málokdo však ví, že první odlitek pro velikou bronzovou sochu - samotný kůň se dochoval do dnešních dnů a je umístěn na biologické fakultě univerzity v Bindesbollu, viz. obrázek.


Rodina Lunn získala Knabstrupgaard v roce 1776, ale z dnešních knabstrupských koní se  můžeme těšit i díky chovatelské práci barona Lovenborga. Baron choval koně na svém panství Lovenborg, kde kolem roku 1780 stálo přes 100 koní a jeho chov byl v Dánsku vyhlášený. Mezi plemeníky měl i hřebce Superbovy linie, hřebce Beaver (nar. 1796), který se stal otcem žlutého hřebce Beaver II (1808), s kterým byla roku 1812 připuštěna klisna Flaebe - výsledkem byl budoucí knabstrupský plemeník  Flaebehingsten. Hřebec Beaver II bývá v rodokmenech zmiňován jako gul hingst pa Lovenborg 1808 (žlutý hřebec z Lovenborgu, nar. 1808).

 

D.C. Lunn zakoupil v roce 1809 zakladatelku dnešních knabstupperů, klisnu Flaebe (Flaebenhoppe, někdy také označována v rodokmenech jako Flaebe 1), od řezníka Flaebeho  - odtud její jméno). Klisna byla zřejmě španělské krve, ale vypadala spíše jako anglický hunter. Fleabe získal tuto klisnu od španělského oficíra, když španělské jednotky tábořily v Dánsku během napoleonských válek. Neobvyklá barva klisny Fleabe byla prý z kategorie „vidět a zemřít“ – zbarvením byla tmavá ryzka s bílou hřívou a ocasem, s malými bílými skvrnami na těle a velkými hnědými skvrnami na zádi. O jejím původu se můžeme opravdu jen dohadovat, ale údajně přišla z německého Mecklenburgu, kde Španělé tábořili, než přešli do Dánska. Druhou možností je, že pocházela a přišla s vojáky přímo ze Španěl. Vojenští koně té doby museli mít dobrý charakter a především výbornou konstituci, což Flaebe prokázala v roce 1814 - dle dochovaných záznamů samotného majora Villarse Lunna, syna D.C. Lunna. Kdo si myslí, že Flaebe měla díky své barvě na růžích ustláno,  se velmi mýlí, klisna byla na Knabstrupgaardu vedena jako pracovní kůň, a právě dle Lunnových záznamů byla použita bez slitování ještě s druhým koněm při překotné jízdě pro lékaře, právě když si major Lunn zlomil nohu - trasu 30 km zvládla za 105 minut. Rychle se zotavila, druhý den už byla opět v zápřeži, zatímco druhý kůň musel být po této jízdě utracen na následky  naprostého vyčerpání. V té době bylo Flaebe 15 let.  Především se ale stala matkou budoucího plemeníka - Flaebehingsten (1813-1834). S hřebcem Cimber (jutský kůň) dala ještě v roce 1819 klisnu pojmenovanou Flaebe 2, která se také zapsala do vzniku plemene knabstrupperů.

Chov na Knabstrupgaardu vzkvétal, stabilně zde stálo něco kolem 40-50 barevných koní, všichni původem od Flaebe. Major Villars Lunn po smrti svého otce v roce 1814 chov knabstrupperů pozvedl k výšinám. Z této doby pochází významní plemeníci jako Mikkel - 1818 (po Flaebehingsten, 1818-1842) Thor af Knabstrup, nar. 1847 (po Unge Mikkel nar. 1840 po Mikkel - 1818). Klisna Flaebe 2 dala dceru, Flaebe 3, která se stala později matkou právě hřebce Thora. Na panství Knabstrup se choval převážně pohodlný jezdecký knabstrupper - klusák a lehčí kočárový kůň. Knabstrupgaard se však dočkal, stejně jako Tigerhestene, smutného konce, a to vinou požáru v roce 1891, kdy ve stájích uhořela více než polovina knabstrupperů. Vzhledem k vysokému inbreedingu bylo pak velmi těžké tak malou populaci udržet a chov tam pomalu zanikal.

 

Z dob šlesvických válek a především z let 1848 - 1850 se dochovávají zprávy o knabstrupperech oficírů - např. legendární klisna Natalia (ve čtvrté generaci jejího rodokmenu nalezneme na obou stranách hřebce Flaebehingsten), která byla osobním darem od Villarse Lunna kolonelovi Laessoemu, a která se jako jediný knabstrupper vrátila zpátky z bitvy a stala se z ní později chovná klisna, matka plemenného hřebce Heimdal (1862). Mikkelhingst - potomek Mikkela 1818, byl využíván jako válečný kůň generála Schleppegrella a když byl generál při bitvě zraněn a spadl, Mikkelhingst utekl a armáda se pak snažila cenného koně dohledat a vrátit ho generálovi. Marně, Mikkelhingst byl už dobře skryt před jejich zraky - v rukou místních, kteří, vědouce, jak obrovskou cenu má tento kůň, mu poskytli "azyl" a mnohem příjemnější využití plemenného hřebce. Není přesně dochováno, kolik klisen tento hřebec připustil, bylo jich ale mnoho, hřebec předával svou neobvyklou barvu, a byl proto velmi populárním plemeníkem a ještě před rokem 1900 používali k chovu jeho přímého potomka. Jako ostatní Flaebe-potomci vynikal barvou, konstitucí, charakterem a dlouhověkostí. Knabstruppeři jsou už v té době popisovaní jako výjimečně odolní, charakterní koně bez zlozvyků a i když mají jiskru a akci, nemají živý nebo dokonce nervózní temperament.

Na obraze z roku 1878 jsou vyobrazeni dva knabstuppeři, jde o koně z pevnosti Lindeborg. Chov knabstrupperů již nebyl výsadou jen Knabstrupgaardu, díky prodeji těchto koní se s nimi můžeme setkat již po celém Dánsku, i když stále ve velmi omezeném počtu. V chovu dánských knabstrupperů se ovšem neuplatnili jen potomci Flaebe, dva z použitých skrvnitých hřebců můžeme dokonce vystopovat zpátky do Čech a do Ruska. Leopard hřebec českého původu zůstal v Dánsku omylem - byl jako nemocný v roce 1920 opuštěn cirkusem a farmář, na jehož pozemku kůň zůstal, se ho ujal. Ruský hřebec byl importován v roce 1901 z Petrohradu, dostal jméno Mikkel I , a byl velice žádaný - první rok připustil 100 klisen a narodilo se po něm 80 hříbat, dal 3 plemenné hřebce - Mikkel II, Mikkel III a Mikkel IV (který byl zapsán v roce 1970 do plemenné knihy KNN jako Mikkel IV KNN 14).

Jak se měnilo využítí knabstruppera, měnil se i jeho exteriér. Z původně honosného královského koně se stává kůň vhodný jak pro jízdu, tak pro zemědělství a vznikají víceméně 2 typy, lehčí jezdecký a těžší pracovní. Po nahrazení koňské síly strojem nastává v chovu knabstrupperů velmi smutné období - bolestnou vzpomínkou na něj je i vyprávění jednoho z dnešních předních chovatelů knabstrupperů v Dánsku, pana Nielse Fynbo Pederssena (hřebčín Skrodstrup). Vypráví, jak jako malý chlapec ve čtyřicátých letech viděl poprvé na sousední farmě knabstruppského hřebce ve zbarvení few spot. Byl jím unešen a vyprosil si od otce povolení připustit jejich pracovní klisnu právě tímto hřebcem. Z tohoto spojení se narodil hřebeček ve zbarvení blanket. Radost mladého "chovatele" však netrvala dlouho, protože právě tuto klisnu musel odvést spolu s jejím ani ne ročním hřebečkem k řezníkovi, na příkaz svého otce, protože pro ni a hříbě na jejich farmě už nebylo využití. Stejnému konci se nevyhnulo mnoho koní, nejen knabstrupperů té doby a jen velmi málo jich zůstalo v rukou lidí, kteří neviděli v koni, který přišel o své pracovní využití, pouze masné využití jako jediný možný způsob zisku.

V roce 1933 proběhl první pokus o záchranu mizejícího knabstruppera založením sdružení na záchranu knabstrupských koní - Foreningen for Knabstruperavlst fremme pa Bornholm. Základem pro chov se stalo potomstvo klisny Witta (1879) s prokazatelným původem z Knabstrupgaardu a její dcery po hřebci Sleipner - Lotte Bondegaard (1898). Lotte dala za svých 22 let života na Bornholmu neuvěřitelných 17 hříbat. I tehdejší majitel Knabstrupgaardu, kde se v té době chovali angličtí plnokrevníci, se na Bornholm přijel  někdy ve třicátých letech podívat a byl překvapený kvalitou těchto koní. Dcera klisny Lotte Bondegaard, Jutta Bondegaard se stala matkou plemeníka Max, zapsaný jako Max 123, který dal plemeníka Max Vernerlyst - jeho synem je Max Bodilsker, ačkoli je někdy mylně uváděn jako FRB hřebec. Toto sdružení pak ale zaniklo, důvodem byl i nedostatečně propracovaný chovatelský program.

 

Zapálení chovatelé tohoto plemene pan Niels Herman Nielsen a C.N. Ledager se pokusili plemeno zachránit, a to se jim podařilo na statku Egemosegaard, kde tyto koně shromáždili, tentokráte ale na základě kvalitního chovatelského programu. Základem pro chov se stali dva plemenní hřebci, Silverking II a výše zmiňovaný Max Bodilsker, které sem dovezli mezi léty 1946-1948. V roce 1953 měl Silverking II připuštěno již 195 klisen a Max Bodilsker 70 klisen. Silverking II byl po otci Silverking, na matčině straně měl prokazatelný původ z Knabstrupgaardu a je zakladatem jedné ze tří linií knabstrupských koní. Dalším významným plemeníkem a zakladatelm linie se stal hřebec Hermolin (1937) po Sheiken z klisny Tulle, která dala celkem 3 plemenné hřebce, dalšími jsou Plet (1930) a Thor af Udby (1932). Posledním z hřebců, kteří vytvořili v Dánsku vlastní linii, je hřebec Hugin KNN 13.

Knabstrupperům ale chybělo chovatelské sdružení a k neutěšené situaci v jejich chovu nepřispěl v roce 1962 ani vznik Danish Sport Horse Society (DSA), kam se mnoho chovatelů knabstrupperů při jejím vzniku přihlásilo a z knabstruppera byl najednou jediným zápisem do knihy dánský teplokrevník. Naštěstí pro knabstruppery chovatelé pochopili, že toto plemeno potřebuje svou vlastní plemennou knihu, a tak v roce 1970 vzniká Knabstrupperforeningen for Danmark - KNN. V témže roce se v podstatě licentuje a do PK zapisuje vše, co má skvrnitou barvu. Hodně hřebců té doby mělo jednu jedinou kvalitu, a tou byly právě jejich "puntíky". Chovatel Fred Nielsen přivezl k oživení krve knabstrupperů, kterých bylo v té době žalostně málo, i tři plemenné hřebce plemene Appaloosa. Co se týkalo cesty, jak plemeno vzkřísit a přivést populaci k životaschopnému číslu, tam už chovatelé zcela jednotní nebyli. Rozdělili se v podstatě na dva tábory, jedni chtěli udržet plemeno za pomoci křížení s dánským teplokrevníkem a i frederiksborgem, druzí byli pro příliv krve trakénů a holštýnů. Trakén se nakonec ukázal jako správná volba, díky největší podobnosti s knabstrupperem chovaným na Knabstrupgaardu a Egemosegaardu. Přikřížení frederiksborgského koně, a tím získání vyšší akce u knabstrupperů, se v té době nesetkalo s jednoznačným pochopením, protože knabstrupper byl vnímán již po mnoho generací jako kůň jezdecký, s prostorným a pohodlným klusem, nikoli s vysokou akcí. Nesmíme však zapomínat, že mnoho knabstrupperů bylo z Dánska vyvezeno, převážně do Německa, kde se těší hojnému zájmu a využití barokního koně, na což samozřejmě mateřská PK reaguje a jak PRE, tak FRB jsou možnými outcrossy knabstruppera.

Knabstrupper se chová v několika typech: sport, klasik, pony a mini. Sport je výsledkem přílivu krve především anglického plnokrevníka, trakéna a dánského teplokrevníka a je reakcí na zvyšující se poptávku po kvalitních barevných koní pro sport, ať již pro drezúru, skoky nebo všestrannost - tam dnes všude knabstruppery najdeme. Klasik je kůň vhodný jako barokní, kočárový nebo rodinný - hobby kůň a díky své inteligenci je známý i jako kůň cirkusový. Pony a mini jsou nestárnoucími oblíbenci dětí po celé Evropě a již nejen tam, knabstrupper se v posledních pár letech usídlil v USA, Austrálii a také Velké Británii, Irsku nebo i na Novém Zélandu. Můžeme se setkat také s pojmem originální knabstrupper, zvláště v německých chovech, není to však výraz dle KNN, tedy dle mateřské plemenné knihy oficiální, ale pouze chovatelský. Chovatelé si mohou vybrat, kterému typu knabstruppera dají přednost, dle jeho následného využití. Kůň královských stájí, který nechyběl ani na dvoře císaře Franze Josefa, je dnes stále ceněn pro svůj výborný charakter, klidný temperament, vysokou cvičitelnost, jezditelnost, inteligenci, sílu, vytrvalost, houževnatost, dobré zdraví a dlouhověkost, a samozřejmě, tak jak tomu bylo po staletí, pro své zbarvení.